Tenle den začíná podezřele brzo již okolo třetí hodiny ranní. Tělo si odpočinulo natolik, že mu začlo vadit prohlubeň v proleželé matraci. Navíc se dostavila i mírná bolest hlavy se zvláštním probubláváním žaludku. Ajajaj.
Zbytek noci byl díky díře v matraci poloprospán/poloprobděn.
Ráno bylo jasno. Střevní chřipka. Této srandě se nevyhnu při většině cestování a ani Maroko není výjimkou. Bolest hlavy, svalů a kloubů. Průjem se o slovo nepřihlásil, ale případná dobrovolná návštěva toalety by ho nechala vyznít. To mi dalo naději, že by to nemuselo být tak vážné a mohl bych se z toho rychle dostat.
Naordinoval jsem si enduaron, černé uhlí a den o čaji a vodě. Dopoledne jsem zůstal na pokoji a odpočíval, zatímco kluci se vydali prozkoumat místní medinu.
Odpoledne už mi bylo trochu lépe, a tak jsme se vydali k nedaleké UNESCO památce – Volubilis.
Bylo to výborně naplánovaný, že tam dorazíme tak akorát na západ slunce. To jsme krásně stihli, ale co jsme nestihli byla otevírací doba této památky. Inu, vyfotili jsme si to aspoň z dálky. Pak jsme potkali italský páreček, který den předtím bydlel s námi na hotelu. Neměli, jak se tam odtud dostat, tak jsme je naložili k nám do auta (4 lidi se vzadu v Africe smí vozit, ne?) a dovezli jsme je do nejbližšího městečka. Tam jsme si udělali společnou fotku a naše cesty se rozdělily.
Cestou zpátky na ubytování jsme se stavili v carrefouru pro nějaký zásoby. To byste nevěřili, na pokladně jedna hezká holka vedle druhý. Pěkně namalovaný, usměvavý a anglicky mluvící. Takový arabský hooters. V týhle zemi se takovýhle slečny zas tak často nevidí..
Šel jsem spát dost brzo – asi okolo půl devátý. Přece jenom další den nás čekala 8 hodinová cesta k samému cípu Sahary a já to chtěl přežít se svým náběhem na střevní chřipku. Ale usínal jsem spokojený, protože první zkoušku v podobě hodinové cesty na Volubilis jsem ustál 