Včerejší den byl zvláštní. Zaprvé jsme se z baráku vykopali až ve dvanáct. Pak jsme měli od našeho hostitele domluveného “průvodce”. Moc nám toho vlastně neřekl a akorát nás vzal do baráku s koberci a do koželužny. Přičemž v každém nám řekli trochu o výrobě a většinu času potom strávili s přesvědčováním, abychom si něco koupili. Vyjednávání to nebylo jednoduché a díky našim hodně podsazeným požadovaným částkam se žádný obchod neuskutečnil. Průvodci jsme dali 300 dirhamů a to si ještě myslel na 400. To ale nevěděl, že bude jednat s nepřekonatelným Honzou Fabiánem, který se s ním s podáním ruky a slovy -you are good my friend- rozloučil.
Po vcelku nezajímavě strávené první části produktivního dne jsme se vydali na nejbližší kopec, abychom si užili trochu romantiky při západu slunce. Dacii jsme radši nechali 500m před cílem, protože by ten kopec byl nejspíš její poslední. A my jí přece ještě budem potřebovat.
Zajímavá situace nastala při odchodu, kdy jistý starší pán pojal podezření, že jsme asi nepřátele nebo co. Nejdříve zavolal na policii a podal Honzovi Jůnovi svůj mobil, aby policajtovi na druhé straně odpověděl na všetečné otázky typu odkud jsme a co jsme tam na kopci pohledavali. Potom nás stařík ještě dohnal u zaparkovaného auta a opsal si naší SPZ.
Následoval přejezd do dalšího městečka – Meknes. Našli jsme si ubytování přes booking.com v jedné riadě. (Riada se liší od normálního baráku tim, že má uprostřed fontánu a zahradu. Ta naše tu má i pár poletujících ptáčků.
Já s Honzou Jůnou jsme se vydali ukořistit něco k jídlu. Na jednom dvorku jsme úplnou náhodou potkali kluka, co nás ubytoval v riadě. Zařídil nám od kámoše výbornej sendvič s hovězím a čaj. Na oplátku jsme se ho tak různě vyptávali. Třeba
– chodí s holkou tři roky, ale když jsem se ho zeptal na svatbu, tak se rozesmál a jakože na svatbu tahle holka teda určitě neni
– občas pije alkohol (jeho náboženství mu to přímo zakazuje)
– zná Pabla Nedvěda – asi jako každej, komu řekneme, že jsme z Czech Republic. V Maroku je totiž fotbal sport číslo jedna.