https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10207960236904369.1073741869.1250850866&type=1&l=7dd95d6455

Jsem rád, že jsem doma. Maroko pro mě bylo jedno z míst, kam jsem rád, že jsem měl možnost se podívat, ale neprahnu po tom, jet tam znovu.

Lidi tam jsou sice moc hodný, ale náramně se přizpůsobili styku s (pro ně) bohatými turisty. Každý se snaží být nápomocný, poradit, ukázat. Ale nikdo z nich to nedělá nezištně. A když odmítnete zaplatit, dají vám hlasitě najevo, co si o vás myslí. Ani pro nadávky nechodí daleko. V centru města se vám v podstatě každý snaží něco vnutit. A je pro ně jednoduché poznat, že jste turista, protože místních bělochů tam opravdu moc neni.

Musím říct, že jsem docela zklamaný z marocké kuchyně. V mnoha článcích se dozvíte, jak je Maroko bohaté na koření. Ale z mé zkušenosti zhruba polovina jídel nebyla vůbec ochucená. Jako vůbec. Sůl a pepř nad zlato v tu chvíli. Na druhou stranu měl jsem možnost ochutnat i výborně připravená jídla.

Tažín kam se podíváš

Marocké nejtypičtější jídlo. Tažín. Směs masa a zeleniny se pomalu dusí nad dřevěným uhlím.

Na kolik ta sranda přišla?

Od začátku jsme to chtěli pojmout jako levnější dovolenou. Žádné luxusní hotely nebo utrácení za nesmysly. Mě konkrétně komplet celá dovolená 10 dní v Maroku i s cestou vyšla na cca 17tis. Kč. Ubytování bylo v průměru za 250 Kč na osobu na noc. Litr benzínu tam přijde na 20 Kč. Za půjčení auta na 10 dní i s pojištěním jsme zaplatili cca 11 tis. Kč.

K obědu jsem si při posledním brouzdání Marakešem dal naprosto výbornou rybu za 15 dirhamů. Jedl jsem ji s místníma a ani jim moc nevadilo, že jsem si k tomu popíjel pivko. To jsem předtim koupil v jedný restauraci, kde si za něj řekli ukrutnou částku 65 dirhamů. Víte jak, na jistejch věcech se prostě nedá šetřit.

Ale ouha. Dvakrát jsem musel jít na záchod a skoro každou hodinu jsem se budil s šíleným bolehlavem. Asi kombinace vysoké nadmořské výšky spolu s čerstvě rozjetou rýmou. Když opravdu budík oznámil šestou hodinu ranní, bylo mi jak kdybych spal čtyři hodiny a celou noc mě někdo mlátil.

O hodinu později jsme se vydali na cestu. Čekaly nás 4km cesty během kterých vystoupáme 900 výškových metrů a to všechno by nám mělo zabrat asi čtyři hodiny.

Zhruba v půlce cesty Kuba uznal, že už dál nemůže. Je pravda, že již nějakou dobu předtim notně pičoval, takže si to asi moc ani neužíval. Otočil to, a že pomalu sestoupí zpátky do chaty, kde na nás počká. Za mě naprosto správné a rozumné rozhodnutí. Nemá smysl to lámat přes koleno a hlavně bezpečnost. Šance, že by se mu něco cestou nahoru nebo dolu přihodilo, byla podle mě obrovská. Při takovémle výstupu je nutné být soustředěný na každý krok.

My jsme poprvé v životě obuli mačky a vydali se na sněholedovém povrchu dál.

Ten skvělý pocit, když člověk spočinul na samém vrcholku! Ten výhled. Naprosto nepopsatelné. Nutno říct, že poslední část cesty byla kvůli řidšímu vzduchu a docházejícím silám hodně náročná. O to lepší zážitek to pak byl. Překonat sám sebe. Zdolat horu.

Zrovna sedim na úpatí hory kousek nad chatou při cestě dolů a čekám na kluky, až mě doženou. Asi před hodinou jsme se vyšplhali na nejvyšší horu Maroka, Atlasu i severní Afriky. Moje první zdolaná čtyřtisícovka. Konkrétně 4167m. Člověk vyhrál nejen nad horou nebo výškovou nemocí, ale hlavně nad sebou, když tělo říkalo, aby to otočil a šel zpátky dolů. Skvělej zážitek.

Cestou zpátky jsme na chatě vyzvedli již odpočatého Kubíka. Honza Fabián nám ještě ukázal trik s klíčem od auta. Že prý ho nemůže najít. Po půl hodině, kdy jsme prolezli celou chatu, se našel v jedné z jeho kapes u kalhot. Halelůja!

Cesta z chaty zpátky k autu byla dosti nepříjemná. Už jsme přece jenom v nohách ten den měli něco našlapáno. Navíc se schylovalo k západu slunce. A my museli ujít skoro deset kilometrů neustálého klesání docela svižným tempem.

Bydlení jsme si našli přes airbnb u jedné sympatické starší Francouzky. Měla teplou sprchu a postel. Nic víc jsem ten večer nepotřeboval. Dokonce jsem i vynechal procházku do okolí, když se kluci vydali ulovit něco k jídlu. Normálně se přiznam. Měl jsem toho dost. S rýmičkou, nevyspalý, skoro 20km v nohách během kterých jsme překonali tři výškové kilometry. To jsem si ještě odřídil hodinu a půl zpátky do Marakeše. A k tomu mě ještě celou dobu trápily zalehlé uši. S radostí jsem tak přivítal kamarády, kteří mi donesli pizzu. Tažínů už bylo pro jedno Maroko dost.

Teď ležim na chatě a je devět hodin večer. Zrovna zhasly světla, protože se tu na noc vypíná elektrický generátor.

Dnešní výšlap, kdy jsme během 9,5km vystoupali 1200 výškových metrů, jsem ustál v pohodě. Trochu jsem se toho bál, protože mam fest rozjetou rýmu. Zvolili jsme pomalejší tempo, abychom se moc neunavili. Naštěstí jsme si to mohli dovolit, protože jsme vyrazili hned brzo ráno. K večeři byl kuřecí tažín bez chuti s polévkou bez chuti. Trochu jsme pozevlili v jediné místnosti, kde se topilo v kamnech. A hurá na kutě.

Zítřek bude hodně náročný. Čeká nás poslední etapa výstupu – 900 výškových metrů na 4km chůze. Z části zmrzlý nebo zasněžený povrch. Všichni máme mačky a cepín máme do dvojice. Prý bychom to měli zvládnout za 4 hodiny. Tam si uděláme fotku a dalších 5 hodin budeme sestupovat celou trasu zpátky k autu.

Držte mi na zítra palce, ať tam v pučenejch hadrech neumrznu.

Chladnou dobrou!

Moc hezký airbnb mezonetový byt.

Kameňák 4 přes youtube.com puštěný v obýváku na televizi.

Po obědě jsme se přemístili do Ait Ben Haddou. Památka chráněná UNESCO. Na hotelu se k nám přidal jeden Ind, páč jinak by si musel vzít taxíka a to by ho vyšlo zbytečně draze a my tam tak jako tak měli cestu a volné místo v autě.

Dalším cílem je naše poslední zastávka – Marrakesh. Měla to být pohodová tříhodinová cesta. BUM! Další pokuta. Jeli jsme 69 na 60 úseku. Klasika jako u nás – policajti měří naprosto přehledný a bezpečný úsek, kde je snížená rychlost úplně zbytečně. Takže dalších 300 dirhamů fčudu.

Měli jsme před sebou přejezd velkého Atlasu. Když jsme do něj začali vstupovat, všimli jsme si, že se nám nějak podezřele rychle zkracuje dojezd na zbytek nafty vypočítaný palubním počítačem. Netrvalo to dlouho a svítila rezerva. Nejhorší na tom bylo, že celý Atlas byl ještě před námi a nevěděli jsme, kde nás čeká další benzinka. Přešli jsme na úsporný styl jízdy s nadějí, že se k nějaké té naftě došouráme. Povedlo se! Ufffff. Dali jsme dacii napít plnou a vešlo se do ní 50l. Na internetu píšou, že do našeho auta se vejde 50l paliva. Ufffff.

Náš vyhlídnutý hostel měl plno, ale jeden místní nás dovedl do jiného za stejnou cenu. Věděli jste, že tady nemůže jít Maročan s cizincem po městě aniž by měl ten místní průvodcovský průkaz? Divný co? Každopádně jsme místňáka pronásledovali do dalšího hotelu v závěsu asi 15 metrů, aby z toho neměl problémy.

Na pokoji jsme trochu popili a dostali jsme skvělej nápad. Že pudem na žranici do KFC. Objednali jsme si největší rodinné menu za 32€. A bylo toho tolik, že jsme snědli jenom půlku. Totálně přežraný jsme šli spát. Zase jeden z těch delších dní.

S touto cestou se pojí další nepříjemná situace – pokuta. Skoro za každým městem tu mají policejní kontroly. Na některých by se musí zastavit a smí se pokračovat, až příslušník pokyne. U některých stačí jen pomale projet. Nevíme přesně, jak se pozná jedna od druhé. A tak nás zastavil policista, protože jsme nezastavili. A blbou shodou náhod já jsem zrovna fotil vykloněnej z okýnka, takže jsem neměl pás. No celkem to bylo za 300 dirhamů (750 Kč)

Další na řadě bylo místo s názvem Toudra Gorges. Moc hezká soutěska. Nejdříve jsme chtěli dát ještě jeden dost podobný kaňon a přespat poblíž, ale nejsme zrovna kamenový tipy, a tak jsme se shodli, že šutrů už bylo dost a popojedem radši do dalšího většího města a pošetříme si tak čas na Marrakesh a případnou procházku po Vysokém Atlase.

Po ubytování jsme se s Honzou Jůnou vydali na jídlo a já si dopřál zatim nejlepší tažín. Hovězí maso se úplně rozpadalo..

Vyčistit zuby a spát, zítra nás čeká opět dlouhý den.

Jo a superhodnej pán na recepci mi prej zejtra ráno zadarmiko vypere oblečení, takže nebudu muset recyklovat již nošené kusy. Jupí.

Den pět obsahoval dvě velké položky. Druhou bylo přespání v poušti a tou první byla sama cesta za pouští. Trvala totiž celých osum hodin, a tak nebylo radno ji podcenit.

První zastávkou se stal cedrový les plný opic. Makak kam se podíváš! Velká legrace. Vlastně muj první styk s tolika volně žijícíma opicema.

Další nečekaná sranda se stala pár set metrů před hotelem, kde jsme měli vyměnit auto za velbloudy. Omylem jsme jeli postranní uličkou, kde byl ovšem nafoukaný písek z pouště. Ano, všichni víme, že auto z půjčovny se nebojí ničeho, a tak jsme se nebáli ani my a do písku jsme zvesela vlítli. Já za volantem přišel s briliantním nápadem, že přece když to rychle rozjezdu, tak nás nic nemůže zastavit. Dacii jsme utopili po 15 metrech.

Trochu nás popotlačili dva místní, kteří si pak naprosto nezištně každý řekli o 50 dirhamů. Nakonec nás ale stejně musel přijet vysvobodit Hakim (od túry s velbloudy), který nás vytáhl džípem.

Ideální západ slunce jsme sice nestihli, ale aspoň jsme pokračovali směrem k táboru uprostřed dun. Bude to super, říkali jsme si. Nejlepší zážitek, měl to být. Po deseti minutách jízdy na velbloudovi bych tam přes ty duny radši tlačil naší Dacii. Zima nám byla – člověk na tom sedí naprosto bez pohybu jak pytel brambor. Navíc foukal studený vítr. Jo a taky z toho dost bolel zadek a ta další mužská partie, páč velbloudí sedlo nemá žádné třmeny, kam by se daly dát nohy na rozdíl od koně. No přišlo mi to o dost horší, než na kole.

Po příjezdu do tábora jsme dostali najíst. Já si po dni půstu a dni o chlebu taky dopřál, protože servírované jídlo bylo docela dietní – kuřecí tažín, dušená zelenina a rýže.

Po večeři nás Hakim s pár jeho kumpány zabavil hrou na bubny. Musim uznat, že jim to fakt hrálo a vypadalo to, že je to i baví. Překvapivé, jestli tam tuhle šarádu jedou večer co večer každý den pro jinou skupinku turistů.

Je deset hodin večer a já tu ležim pod hvězdama a posloucham plápolání ohně. Kuba tvrdí, že na poušti jsou úplně nejlíp na světě vidět hvězdy kvůli nulovýmu světelnýmu znečištění. Mně to tady přijde stejný jako kdekoliv jinde mimo město.

Zkusil jsem si cvičně ustlat u ohně, ale byla tam dost zima. Jdu teda spát do stanu, kde snad bude tepleji.

Dobrou

Zbytek noci byl díky díře v matraci poloprospán/poloprobděn.

Ráno bylo jasno. Střevní chřipka. Této srandě se nevyhnu při většině cestování a ani Maroko není výjimkou. Bolest hlavy, svalů a kloubů. Průjem se o slovo nepřihlásil, ale případná dobrovolná návštěva toalety by ho nechala vyznít. To mi dalo naději, že by to nemuselo být tak vážné a mohl bych se z toho rychle dostat.

Naordinoval jsem si enduaron, černé uhlí a den o čaji a vodě. Dopoledne jsem zůstal na pokoji a odpočíval, zatímco kluci se vydali prozkoumat místní medinu.

Odpoledne už mi bylo trochu lépe, a tak jsme se vydali k nedaleké UNESCO památce – Volubilis.

Bylo to výborně naplánovaný, že tam dorazíme tak akorát na západ slunce. To jsme krásně stihli, ale co jsme nestihli byla otevírací doba této památky. Inu, vyfotili jsme si to aspoň z dálky. Pak jsme potkali italský páreček, který den předtím bydlel s námi na hotelu. Neměli, jak se tam odtud dostat, tak jsme je naložili k nám do auta (4 lidi se vzadu v Africe smí vozit, ne?) a dovezli jsme je do nejbližšího městečka. Tam jsme si udělali společnou fotku a naše cesty se rozdělily.

Cestou zpátky na ubytování jsme se stavili v carrefouru pro nějaký zásoby. To byste nevěřili, na pokladně jedna hezká holka vedle druhý. Pěkně namalovaný, usměvavý a anglicky mluvící. Takový arabský hooters. V týhle zemi se takovýhle slečny zas tak často nevidí..

Šel jsem spát dost brzo – asi okolo půl devátý. Přece jenom další den nás čekala 8 hodinová cesta k samému cípu Sahary a já to chtěl přežít se svým náběhem na střevní chřipku. Ale usínal jsem spokojený, protože první zkoušku v podobě hodinové cesty na Volubilis jsem ustál