Předchozí den jsem šel spát v devět hodin, což mi při nastaveném budíku na šestou hodinu mělo dát devět hodin plných slastného odpočinku.
Ale ouha. Dvakrát jsem musel jít na záchod a skoro každou hodinu jsem se budil s šíleným bolehlavem. Asi kombinace vysoké nadmořské výšky spolu s čerstvě rozjetou rýmou. Když opravdu budík oznámil šestou hodinu ranní, bylo mi jak kdybych spal čtyři hodiny a celou noc mě někdo mlátil.
O hodinu později jsme se vydali na cestu. Čekaly nás 4km cesty během kterých vystoupáme 900 výškových metrů a to všechno by nám mělo zabrat asi čtyři hodiny.
Zhruba v půlce cesty Kuba uznal, že už dál nemůže. Je pravda, že již nějakou dobu předtim notně pičoval, takže si to asi moc ani neužíval. Otočil to, a že pomalu sestoupí zpátky do chaty, kde na nás počká. Za mě naprosto správné a rozumné rozhodnutí. Nemá smysl to lámat přes koleno a hlavně bezpečnost. Šance, že by se mu něco cestou nahoru nebo dolu přihodilo, byla podle mě obrovská. Při takovémle výstupu je nutné být soustředěný na každý krok.
My jsme poprvé v životě obuli mačky a vydali se na sněholedovém povrchu dál.
Ten skvělý pocit, když člověk spočinul na samém vrcholku! Ten výhled. Naprosto nepopsatelné. Nutno říct, že poslední část cesty byla kvůli řidšímu vzduchu a docházejícím silám hodně náročná. O to lepší zážitek to pak byl. Překonat sám sebe. Zdolat horu.
Zrovna sedim na úpatí hory kousek nad chatou při cestě dolů a čekám na kluky, až mě doženou. Asi před hodinou jsme se vyšplhali na nejvyšší horu Maroka, Atlasu i severní Afriky. Moje první zdolaná čtyřtisícovka. Konkrétně 4167m. Člověk vyhrál nejen nad horou nebo výškovou nemocí, ale hlavně nad sebou, když tělo říkalo, aby to otočil a šel zpátky dolů. Skvělej zážitek.
Cestou zpátky jsme na chatě vyzvedli již odpočatého Kubíka. Honza Fabián nám ještě ukázal trik s klíčem od auta. Že prý ho nemůže najít. Po půl hodině, kdy jsme prolezli celou chatu, se našel v jedné z jeho kapes u kalhot. Halelůja!
Cesta z chaty zpátky k autu byla dosti nepříjemná. Už jsme přece jenom v nohách ten den měli něco našlapáno. Navíc se schylovalo k západu slunce. A my museli ujít skoro deset kilometrů neustálého klesání docela svižným tempem.
Bydlení jsme si našli přes airbnb u jedné sympatické starší Francouzky. Měla teplou sprchu a postel. Nic víc jsem ten večer nepotřeboval. Dokonce jsem i vynechal procházku do okolí, když se kluci vydali ulovit něco k jídlu. Normálně se přiznam. Měl jsem toho dost. S rýmičkou, nevyspalý, skoro 20km v nohách během kterých jsme překonali tři výškové kilometry. To jsem si ještě odřídil hodinu a půl zpátky do Marakeše. A k tomu mě ještě celou dobu trápily zalehlé uši. S radostí jsem tak přivítal kamarády, kteří mi donesli pizzu. Tažínů už bylo pro jedno Maroko dost.